S květinou, blahopřáním a sladkou pozorností jsme navštívili paní Březinovou a pan starosta jí popřál vše nejlepší k jejímu požehnanému věku.
Paní Březinová žije v domku na Výhledech se svým synovcem a neteří, kteří jí pomáhají zvládat nástrahy stáří. I navzdory tomuto úctyhodnému věku je paní Březinová velice čiperná seniorka a tak nám poskytla i krátký rozhovor:
Městská část každoročně blahopřeje jubilantům a teprve v loni jsme zjistili, že zde s námi žije 101letá spoluobčanka, musela jste se tedy na Suchdol přistěhovat. Odkud vlastně pocházíte?
Pocházím z venkova z Kamberku u Mladé Vožice, tam jsme měli malé hospodářství, pak jsem žila se svým manželem na Žižkově v krásném velkém domě, kde jejich rodina měla pekárnu. To nám pak bylo zabaveno, domy se zbouraly a nás přestěhovali na Prahu 6 na sídliště Dědina.
Můžete nám říci, co jste všechno v životě dělala? Máte velkou rodinu? Děti, pravnoučata atd?
Už od mala jsem pracovala na poli, bylo nás osm sourozenců, 4 kluci a 4 děvčata, tak se všichni museli zapojit do práce. Vdala jsem se a narodil se nám syn Honza. Ten od osmašedesátého žije v Kanadě a tam mám i vnučku, která má dvě děti. Byla jsem dvakrát za nimi, žijí tam v horách u Calgary. Často si voláme a píšeme. S manželem jsme žili na Žižkově, tam jsem pracovala jako vedoucí školní jídelny. Manžel zemřel před 20 lety, sestra se dožila 91 let a druhá 94 let. Už jsem bohužel poslední.
Paní Marie Březinová oslavila 11. srpna 2013 neuvěřitelné 102. narozeniny
Kam jste chodila do školy, měla jste ji daleko?
Základní školu jsme měli na vesnici. Přesto, že se ve škole platilo zápisné, rodiče nás do školy posílali, ale museli jsme se vystřídat. Ti, co zůstali doma, pásli husy a dobytek, nosili vodu z Blanice pro dvě krávy a telata. Nejmladší sestra pak chodila 8 km i do měšťanky. Ve vsi bylo několik sedláků a ti své děti do školy neposílali. To víte, šetřili…
Prožila jste vlastně dvě světové války, v té první jste byla malé dítě, jak ovlivnily Váš život?
Byly mi 3 roky, když otec narukoval do války. Maminka zůstala se sedmi dětmi sama, poslední sestra se narodila až po válce. Otec byl zajat v Rusku, pak byl český legionář a vrátil se za 5 let přesně na Štědrý den. Pamatuji si, jak maminka připravovala Ježíška, dárky, večeři a musela odjet do Vlašimi, to je asi 3 hodiny. Tak zaúkolovala nejstaršího syna, aby na vše dohlédl a pak se vrátila s tatínkem. Tak to byl tedy krásný dárek.
Na co ze svého života nejraději vzpomínáte?
Na maminku! A na nejmladší sestru, která mi zemřela nedávno.
Máte tedy v rodině dobrý genetický potenciál, dožít se vysokého věku. Jaký je podle Vás recept na dlouhověkost?
Asi to bylo tím tvrdým životem a prací, čerstvými surovinami z hospodářství. Taky jsem cvičila v Sokole a i nyní každý den cvičím a paměť trénuji v osmisměrkách a čtením knížek. Nyní čtu cestopisnou knížku. Jím všechno a jsem nekuřačka. Sleduji v televizi politické dění a u toho se vždycky rozčílím (směje se). Jsem ráda, že jsem tady u Jitušky (neteře), která se společně se svým manželem o mě hezky stará, jsou to moji „strážní andělé“.
Děkujeme Vám za rozhovor a milé přijetí i od Vaší rodiny, přejeme Vám hodně zdraví a radosti ze života a pokud Vám to zdravotní stav umožní, budeme se na Vás těšit i s dalšími jubilanty při slavnostním obědě v hotelu Galaxie na podzim tohoto roku.
Zuzana Krumpholcová, referentka kultury