Taková situace. Je sobota, jedna hodina po poledni. Suchdolské poklidné ovzduší pročísne ostrý zvuk požární sirény. Hasiči dostávají zprávu s přímým rozkazem: okamžitě vyjeďte k případu. Hoří v centru Suchdola. Scénář bude jasný, řekli byste: je víkend, všichni jsou doma, hoří doslova za hasičskými humny, tlupa hasičů je v mžiku na místě a ohnivý živel bude pokořen. Chyba domnívat se, že je to vždycky tak jednoznačné.
Osud, Murphyho zákony nebo říkejme tomu jakkoliv, má smysl pro dramatičnost situace. Ten den ve stejnou dobu se totiž v Dejvicích koná slavnostní akce k příležitosti 70. výročí ukončení II. světové války a naši hasiči byli požádáni, aby nad akcí dělali celodenní požární dozor. Co to v tu chvíli znamená pro požár na Suchdole? Že „výjezduschopní“ hasiči, kteří mohou okamžitě zasáhnout, jsou na Suchdole čtyři. A ti také bezprostředně po vyhlášení poplachu odhazují, co mají v rukách, a vyrážejí co nejrychleji na hasičárnu. Dva nejrychlejší se převlékají a s cisternou vyjíždějí k ohni. Jenže…
Hasičské regule mimo jiné zakazují „jít do akce“ v dýchacím přístroji pouze v jednom člověku. A jelikož strojník musí být v době zásahu vždy u hasičského auta, zbývá v tu chvíli pouze jeden hasič. A tomu nyní nezbývá nic jiného, než získat přesné informace o situaci a předat je operačnímu středisku HZS Praha, což je zásadní pro další postup vedení zásahu. A jak se může tato situace jevit oku nezasvěceného pozorovatele? Že dva hasiči v plné polní a s autem plným vody za zády jen koukají na oheň se založenýma rukama a s hadicemi smotanými v kotoučích. Ale ta bezmoc udělat cokoli je ubíjející. To vědomí, že byste mohli, ale nesmíte, je mučivé.
Do minuty od příjezdu našich dvou hasičů na místo přijíždějí profesionální hasiči následovaní dalšími hasiči včetně těch řítících se z dejvických slavností. Ulice Internacionální modře bliká, protože po celé její délce stojí hasičská auta. Během hodiny a půl je oheň bez vážnějších následků uhašen. Díky Bohu a díky hasičům!
Pavla Bradáčová