Zůstavitel podle dosavadní právní úpravy věděl, že chce-li za svého života pořídit o svém majetku, sepíše závěť, jedno již zda vlastnoručně nebo přímo u notáře, zda ji nechá doma ve stole nebo ji uloží do úschovy u notáře. Nový občanský zákoník dnes umožňuje zůstaviteli jako novinku řešit vhodnějším způsobem pořízení o svém majetku ještě za svého života – dědickou smlouvou. Tento institut by mohl být využitelný v případech, kdy zůstavitel, tedy ten, kdo majetek odkazuje, tuší nebo již i ví, že by mohly mezi dědici po jeho smrti při vypořádání majetku nastat budoucí problémy a bude je chtít řešit předem. Zůstavitel by mohl tohoto institutu využít i v případě, kdy bude chtít za své dědictví získat určitou službu předem.
Tato dědická smlouva umožňuje společnou dohodu mezi zůstavitelem i dědici a předchází nesvárům mezi pozůstalými. Má přednost před závětí i zákonem a zvýhodňuje dědice, ti totiž už za života zůstavitele vědí přesně, na čem jsou a budou. A to i proto, že na rozdíl od závěti, kterou může zůstavitel kdykoliv za svého života jednostranně odvolat a úplně změnit (i vícekrát) a nikdo z rodiny o tom nemusí nic tušit, dědickou smlouvu je možné změnit pouze za přítomnosti všech smluvních stran, se kterými jste se společně na rozdělení majetku dohodli, tedy opět jen smlouvou. Pro dědice poskytuje dědická smlouva výhodu oproti závěti a jistotu, že bude platit to, na čem se s tím, po kom budou dědit, předem domluvili. Platí tedy, že pokud uzavřete dědickou smlouvu a předek dědice (zůstavitel) by ji z nějakého důvodu chtěl obejít a opomenout tohoto dědice třeba závětí ve prospěch úplně jiných osob, není to možné. I kdyby takovou dodatečnou závěť sepsal a v ní na tohoto dědice nepamatoval (opomenul jej), nebude takováto závěť platit. Dědická smlouva má totiž před závětí i před zákonnou posloupností při dědění přednost. Takže ani později sepsaná závěť nebude platná, protože smlouva má přednost.
V dědické smlouvě se musí předem zůstavitel a dědicové dohodnout, komu se co odkáže, a všichni s tím musí souhlasit. V dědické smlouvě však lze podmiňovat odkázání majetku určitými službami a zajistit si tak jako zůstavitel péči na stáří, opravu svého odkazovaného domu či pomoc s náklady na bydlení, využití majetku k určitému účelu, postarání se o pejska apod., podmínit dědění vystudováním školy, tedy stanovit různé okolnosti, za kterých dědic pozůstalost podle uzavřené smlouvy získá.
Dědická smlouva však neomezuje zůstavitele v tom, jak se svým majetkem naloží za svého života. Zůstaviteli nic nebrání v tom, aby veškerý majetek již za svého života převedl na někoho jiného, než smluvního dědice. Smluvní dědic má právo pouze na to, aby mu připadlo to, co po zůstavitelově smrti z jeho majetku zbude. Mohl by se však úspěšně dovolat neúčinnosti takového nakládání zůstavitele s majetkem pro případ smrti, které jsou v rozporu s dědickou smlouvou (např. neúčinnosti závěti, v níž by zůstavitel ustanovil dědicem někoho jiného). To samozřejmě neplatí na jiné smlouvy uzavřené zůstavitelem za života ohledně majetku zahrnutého do dědické smlouvy, třeba darovací smlouvu, převod majetku kupní smlouvou či podobně. Při sepisování dědické smlouvy se doporučuje stanovit v ní i pořadí náhradníků pro případ, že se hlavní dědic svého nároku nedožije nebo jej odmítne. Dědice totiž ani dědická smlouva nezbavuje práva dědictví nebo jeho část odmítnout
Dědická smlouva má jako zcela nový právní institut řadu zajímavých a pozitivních významů, zejména tehdy, kdy jejím prostřednictvím lze předejít vzájemným sporům v dědickém řízení. Nicméně je třeba upozornit i na několik negativních okolností, a jednou z nich je, že se do dědické smlouvy nedá zahrnout veškerý majetek, neboť minimálně jedna čtvrtina majetku musí zůstat volná. Další nepříjemným důsledkem je její finanční nákladnost. Dědickou smlouvu totiž musíte sepsat a podepsat u notáře za osobní účasti všech v ní jmenovaných osob, a má tzv. formu veřejné listiny. To ovšem neznamená, že jde o listinu veřejně přístupnou, je ukládána v neveřejném rejstříku těchto smluv, centrálně vedeném, do kterého může nahlédnout a nahlíží notář coby soudní komisař v okamžiku otevření dědického řízení (stejně je tomu s rejstříkem závětí, když ji zůstavitel uložil u notáře a neponechal si ji pouze doma). Za sepsání dědické smlouvy si bere notář odměnu, která se bohužel určuje podle výše majetku, který v ní bude uspořádán. Orientačně se uvádí, že u dědictví ve výši jednoho milionu korun, zaplatíte za smlouvu zhruba deset tisíc korun. Více zodpoví určitě každý notář a odměnu je možné si předem prověřit podle notářského tarifu (vyhláška č. 196/2001 Sb.).
JUDr. Zlata Kohoutová