STŘEDA, 10. 4., 6 hodin ráno
Už dvě hodiny se netrpělivě převaluji v posteli. Zírám do tmy a snažím se ignorovat manželovo pravidelné oddechování. JAK jen může tak klidně spát?!?
Dneska je totiž TEN den. V diáři ho mám zakroužkovaný fosforeskující žlutou fixou. Připravujeme se na něj už od neděle: „Takže Máťo, pěkně nahlas: Jméno, adresa, datum narození.“ Opakování, matka moudrosti, jak nám říkávali ve škole. Škola…
Venku začínají řvát první ranní ptáci, den začíná. Srdce se mi tím uvědoměním rozbuší. Je to tady. Barvy umí, to je v pohodě, uklidňuju se a zavírám okno. Čte plynule, sčítá, odčítá… No, tak snad to klapne. Moje máma se určitě spletla, když včera prorokovala: „Hlavně, aby se vám tam ten váš génius nešprajc´.“ Zápis. Magické slovo. Končí jedna životní etapa, začíná druhá. Můj syn vymění pastelku za pero. Omalovánky za písanku. Ze školkáčka se stane školák. Dnes se totiž koná zápis do první třídy. Dnes, podobně jako spousta jiných maminek, chci ukázat před vyšší inštancí, jak mám nadaného a výjimečného potomka. Jestli se mi tam teda „nešprajcne“, že jo…
TEN SAMÝ DEN, 4 hodiny odpoledne
Žuch. Igelitka s naškrobenou Máťovou košilí dopadá na dlažbu školního dvora. Abych ho chytla, musím odhodit veškerou zátěž. „Stůj!“ řvu já. „Nechci k zápisu!!!“ řve on. Přecházím do sprintu. Včera mi tvrdil, že předhoní už i Pavlíka. Nekecal. Když vidí, že sotva popadám dech, zastavuje a začíná vyjednávat: „Slib mi, že tam nebudu muset číst.“ Vidouc, že je ochoten domluvit se na podmínkách, slibuji snad i to zlaté prase, hlavně ať už jde proboha na ten zápis. Uf. Zkoušku z dramatického herectví máme úspěšně za sebou.
Táhnu unudleného a upoceného juniora po schodech do staré budovy školy. Cestou do prvního patra se trochu vzpamatuje a při vstupu do třídy ve snaze zahnat nervozitu vyšvihne málem pukrle. Na obličej tedy nasazuji univerzální mateřský výraz „jsem úplně v pohodě“ a jdeme na to. Paní učitelka je hrozně milá a po pár slovech vyzve synka, aby namaloval postavu kohokoli z rodiny. To dá jako nic, říkám si při představě naší ledničky oblepené Máťovými malůvkami. Po chvíli kouknu nenápadně na synův výtvor. Na bílém papíře velikosti A4 se v levém dolním rohu krčí dvě svislé čárky. Koukám na syna, on kouká na mě. Krčí rameny. Tázavě zvedám obočí. Zase krčí rameny. Po pěti minutách pantomimy se ke mně nakloní a zašeptá: „Stačí to?“ Začínám lehce panikařit. „A kde máš zbytek těla?!“ šeptám a po zádech mi stéká čůrek potu. Tohle nedopadne dobře. Mrknu na manžela sedícího na druhé straně stolku a z jeho vyděšeného výrazu pochopím, že je na tom úplně stejně jako já. Po dalších deseti minutách „nenápadného“ napovídání Matěj vytvoří něco, co opravdu vypadá jako Tatínek mávající na vlak. To bylo o fous!
Po poznávání barev přichází na řadu poslední úkol, totiž zapět nějakou písničku. Oddechnu si, protože synek zpívá často a rád. Po chvíli ticha koukám na Matěje. On kouká na mě. Opět známé krčení rameny. To snad ne. Vždyť zná celý zpěvník od Ach, synku, synku po Zítra ráno v pět! Když už se pomalu smiřuji s faktem, že to pravděpodobně vyhraje obligátní Prší, prší, jen ať už to máme za sebou, začne kluk notovat českou hymnu. A rovnou druhou sloku, čímž si dorovnává skóre po fiasku s postavou.
Když na závěr paní učitelku potřetí ujistí, že se do školy OPRAVDU těší, řítí se Matěj z budovy a schody bere po třech. Venku sebou šťastně plácne do první blátivé kaluže, aby se ujistil, že život je pořád tak báječný a bezstarostný. Génius náš.
Pavla Bradáčová