13.listopad byl pro mnohé obyčejným dnem, ne tak pro nás, sovičky. Na ten den jsme se všichni hodně těšili. V rámci školního projektu Předškolák jsme přijali pozvání od třídních učitelek E. Benešové a H. Pavlasové a šli navštívit prvňáčky, naše kamarády.
Rozdělili jsme se do dvou skupin a zvědavě, ale i s malinkatým strachem, jsme vstoupili do 1.A a 1.B. Sedli jsme si do volných lavic, takže se rázem z nás (alespoň podle místa) stali skoro-prvňáčci. Však jsme se zvědavě rozhlíželi po svých nových spolužácích, koukali jsme, co je schované pod lavicí, líbily se nám krásné obrázky a jiné výtvory prvňáčků i další školní zajímavosti, které u nás ve školce nemáme.
Obě třídy měly hodinu matematiky a byla to tedy pěkná legrace!
Nejdříve nám prvňáčci ukázali, jak se plácá plácačkou na mouchy. No, ne že by tam nějaké poletovaly, ale plácačkou prvňáčci označovali správný výsledek při sčítání. Paní učitelka např. řekla 2 plus 4 a prásk – plácačka pleskla na 6, která spolu s ostatními čísly do 10 byla napsaná na tabuli. A jak těm prvňáčkům to plácání pěkně šlo! Kdyby tam lítaly nějaké opravdické mouchy, už by žádná nebyla mezi živými.
Pak jsme si hráli na tichou poštu. Ve třech zástupech se řešil vždy jeden příklad sčítání či odčítání, který paní učitelka napsala na mazací tabulku. První v zástupu výsledek vypočítal a tichou poštou jej poslal dál a dál a dál. I my jsme stáli v zástupu a dobře poslouchali, co nám kamarádi špitají. Vyhrávali ti, kteří první bez chyby předali správný výsledek až tomu poslednímu na konci, který musel rychle správný výsledek napsat na mazací tabulku. No, to vám bylo tak napínavý jako poslední zápas tenisty Štěpánka v Davis cupu.
I další hry jsme se zúčastnili. Ve skupinkách v lavicích jsme počítali, kolik víček od pet lahví z 5ti schoval spolužák za záda, když měl pak v ruce jen 1, 2 nebo 3, 4 a tak. Tohle počítání nám pěkně šlo.
No a představte si, že v hodině matematiky se také hrálo na hudební nástroje! Mohli jsme si vybrat nástroj, jaký se nám líbí a na něj zahrát určitý počet tónů, paní učitelka řekla plus nebo mínus a zase jsme zahráli určitý počet tónů. Tak vznikl příklad, který prvňáčci hravě spočítali. A když už jsme měli ty nástroje, tak jsme si zazpívali písničky, které jsme ale nejdřív museli uhádnout.
Ouška jsme používali i v rozlišování počtu ťukání tužkou o lavici, to jsme zvládly i my, sovičky. Prvňáčci ještě uměli přiřadit k počtu ťukání správnou číslici.
Taky se školáci učili novou číslici – nulu. No, tu my už známe – jako nula vypadá stočená hadice hasičů a od jejich návštěvy u nás ve školce víme, že na číslo 150 voláme, když hoří. Ale počítat s nulou, to zatím ještě neumíme.
Na konci naší návštěvy jsme si procvičili naše ruce, říká se tomu grafomotorické cvičení – podle říkanky jsme kreslili sovu a taky kocoura. No, prvňáčci to měli možná o trošku hezčí než my, ale naše maminky odpoledne měly radost, když jsme si obrázek nesli domů.
Tak vám tedy řekneme, že v té škole je to príma. Ty soutěže a hry se nám moc líbily a některé si zkoušíme i s naší paní učitelkou ve školce. Až budeme prvňáčci, tak už budeme vědět, jak na to. Těšíme se i na čtení a psaní písmenek. Některá už umíme teď. Třeba se podepsat.
Naše paní učitelka Ivanka a Evička říkaly, že až zase půjdeme do školy, budou naši kamarádi páťáci (to už jsou prý větší děti, ty už asi neznáme) a že spolu budeme malovat a podle namalovaných obrázků pak hrát nějakou pohádku. A v lednu si prý ve škole užijeme maškarní. Tak to budeme mít maškarní dva – jeden u nás ve školce a druhý ve škole. To se máme na co těšit! Sovičky ze školky K Roztokům