Chvilku nám to trvalo, než jsme našeho kamaráda Petra umluvili, aby nás poslední červnový den oddal před kaplí svatého Václava u nás v Suchdole. Popíjeli jsme pivo na zahrádce v jeho oblíbené hospůdce U Valentů v Lysolajích, kam na svou chaloupku vždy rád mizel z „rodných“ Dejvic.
„Hele, já fakt nevím, jestli zrovna já vám můžu takhle zásadně kecat do života,“ drbal se rozpačitě v prošedivělém vousu. „Já za celou dobu, co jsem zastupitel, oddával tak čtyřikrát. A vždycky jen známé a nikdy se mi do toho nechtělo. Pak to svedou na mě…
A prstýnky máte?“
„Jo, máme,“ ujistili jsme ho rychle.
„To my, když jsme se brali s Andulkou, jsme na snubáky dostali peníze od rodičů. A místo toho jsme za ně udělali luxusní mejdan pro kamarády v hospodě. Takže na svatbu jsme šli bez prstýnků…“ A už je to zase ten Petr Šabach, dejvický Hemingway, jak mu přezdívá Ondřej Hejma. Zavdá si piva a začne vyprávět historky, při kterých nám před očima znovu ožívají Pelíšky, Občanský průkaz, Šakalí léta… A s naší svatbou to začíná vypadat nadějně.
„A jak jste se vlastně seznámili?“ zeptá se po chvíli.
„Zjistili jsme, že máme oba stejnou nejoblíbenější knížku. Sirény z Titanu od Kurta Vonneguta. No a pak už to šlo rychle,“ vyprávíme zase chvilku my.
„Sirény z Titanu neznám. To je divný. A to Vonneguta taky miluju… A přinesete mi tu knížku na svatbu?“ podívá se nám vážně do očí.
„Jasně!“ slíbíme dvojhlasně.
Šabacha v obleku jsme si nedovedli tak úplně představit. Nebylo to ani potřeba, na obřad dorazil v džínách, měl k nim ale stylové modré tenisky a sako. Samozřejmě bez kravaty.
„To si vždycky teprve začnu připadat důležitě,“ svěřuje se nám, když mu matrikářka navléká přes hlavu masivní řetěz se státním znakem. Má ho sice malinko nakřivo, ale to vůbec nevadí. Vypadá trochu jako důstojný šerif z divokého Západu.
„Já si pokaždé říkám, když mám mluvit na svatbě, že si nebudu nic připravovat, že mě něco napadne až na místě. Ale většinou mě nenapadne nic a jen tak improvizuju,“ začíná svůj proslov ve velmi šabachovském duchu. Nutno říct, že jeho improvizace je výborná a používá v ní všechno možné, co jsme mu o sobě prozradili, nebo co ho právě zaujme.
„Pauza na letadlo,“ vyhlásí třeba, když nám nad hlavami přelétá jeden z mnoha hřmících strojů, jdoucích na přistání na Ruzyň.
Nebe je na chvíli čisté a tak obřad pokračuje. “…a tito lidé zjistili, že je spojuje stejná oblíbená kniha, kterou napsal i můj oblíbený autor Kurt Vonnegut…“ Petr se na mě náhle přísně zadívá. „Kamile, máš pro mě tu knížku?“
Účastníci obřadu se rozesmějí, ačkoliv celou pointu otázky, která náhle vpadla do Petrova svatebního proslovu, úplně nechápou.
„Ty jo, Petře, já ji doma nenašel, asi bude u Martiny,“ zakoktám jako přistižený školák a zoufale pohlédnu na svou skoroženu.
„Já ji někde najdu, teď byl trochu blázinec… Vezmeme ti ji, až půjdeme příště na pivo, jo?“ zachrání duchapřítomně situaci Martina.
„Tak dobře,“ tváří se Petr naoko komisně. „Takže, kde jsem to skončil…“
Obřad jsme nakonec úspěšně zvládli, i když měl Petr strach, že prohodí naše křestní jména a osloví nás Kamilo a Martine (což se mu nakonec opravdu jednou povedlo). Už jsme měli za sebou výměnu prstýnků i první novomanželský polibek, když se Petr najednou zamyslí:
„No a v tuhle chvíli jsem si vždycky chtěl vyzkoušet, jak říkají v amerických filmech: Kdo má proti tomuto sňatku nějaké námitky, ať promluví teď, nebo mlčí navždy…“
Chvilka překvapeného ticha, a pak se my i svatebčané rozesmějeme:
„Ale to jste měl říct předtím, než jste je oddal,“ vysvětlí mu s úsměvem matrikářka.
„Aha… To jsem ale vůl! Tak už to platí a nic s tím nenaděláte,“ uzavře náš oddávající obřad.
Sirény z Titanu jsme doma nakonec nenašli. Knížku jsme ale s velkým štěstím sehnali v jednom zapomenutém antikvariátu. A dokonce původní vydání. Pár týdnů po svatbě, když byla konečně chvilka klidu, jsme Petrovi tuhle radostnou zprávu volali.
„Tak to je fajn, ale na pivo zajdeme až koncem září. Mám tu teď syna s rodinou z Ameriky, tak si je užívám,“ naplánoval Petr.
To pivo ani předat knížku jsme už ale bohužel nestihli. 16. září obletěla česká média ta zprvu neuvěřitelná, ale o to smutnější zpráva. Petr Šabach, spisovatel a nesmírně vlídný člověk s obrovským darem vypravěče, náhle zemřel.
foto Miroslav Kučera Martina a Kamil Miketovi
P.S. Touto cestou také chceme ještě jednou poděkovat starostovi Suchdola Ing. Petru Hejlovi a především Zuzaně Krumpholcové ze zdejšího ÚMČ za obětavou pomoc při organizaci naší trochu bláznivé svatby pod širým nebem. Jo, a Petrovi se u svatého Václava moc líbilo …