Odhalení pomníku generálmajorovi Rudolfu Pernickému

• zpráva o odhalení pomníku na webu Ministerstva obrany ČR – www.army.cz

• zpráva o odhalení pomníku na Facebooku městské části s komentáři 

• program pietního aktu – brožura (pdf)

• reportáž z odhalení pomníku 21.12. 2013 Kateřiny John –  23.12. 2013 – Radio Applaus – Applaus tleská (mp3)

• další informace k přípravě pomníku na webu městské části

promluva plk. PhDr. Eduarda Stehlíka, vojenského historika
Vážení páni poslanci, dámy a pánové, přátelé, při těch předchozích projevech jsem se rozhlížel po přítomných. Jsme hlavně rád, že sem přišlo tolik lidí, protože v loňském roce při odhalování základního kamene nás tady stála hrstka. Někteří jsou zde i dnes. Foukal studený vítr. A já jsem hrozně moc rád, že tady vidím mnoho tváří přátel, lidí, kteří pana generála Pernického znali, patřili k jeho blízkým spolupracovníkům.
Dostalo se mi té cti, abych měl přiblížit jeho osobnost. A přiznám se, že by to asi bylo na dlouhé povídání. A proto bych se omezil jenom na nejdůležitější okamžiky života pana generála. Jeho životní osudy v mnohém odrážejí osudy země, ve které žijeme. Přišel na svět za první světové války, brzy poté vznikla Československá republika a on se pod vlivem otce, který patřil k vynikajícím vlastencům, rozhodl pro povolání vojenské. Povolání, které je pro každého, kdo volí život v uniformě, zároveň posláním, protože voják, to není obyčejná práce, do které člověk přichází a někdy ráno a večer cvakne na píchačkách a skončilo. Povolání vojáka je profesí, která, a bylo tomu dříve a je tomu i dnes, může člověka zavést do míst, kde se nejenom slouží vlastní zemi, ale kde se také umírá. Pan generál Pernický ještě jako mladý poručík volil naprosto vědomě toto povolání v době, kdy se kolem naší republiky začaly stahovat velice temné mraky. Kdy se republika ocitla v přímém ohrožení ze strany nacistického Německa. On právě v té době neutíká někam ke klidnější profesi, ale po letech strávených v uniformě zamíří do vojenské akademie, ze které je vyřazen 14.srpna 1938 jako mladý poručík dělostřelectva. 14.srpen 1938, o pouhý jeden a půl měsíce později, namísto boje s nacistickou přesilou, namísto obrany země, přichází zrada a rozkaz k ústupu, rozkaz k odložení zbraní. A myslím si, že to je jeden z šoků, se kterým se museli vyrovnat nejenom tehdejší naši vojáci a obyvatelstvo Č eskoslovenské republiky, ale že je to jedno z rozhodnutí, osudových rozhodnutí, které ovlivňuje tuto zemi do dnešních dnů. Vojáci tehdy uposlechli rozkaz. I pan poručík, tehdy, Pernický uposlechl rozkaz. Ne proto, že by se báli, ale proto, že byli vojáky demokratického státu, vojáky, kteří poslouchali své nadřízené, ale poslechli ten rozkaz se skřípěním zubů. A využili první příležitosti, kdy se nemuseli nikoho ptát na rozkazy, využili situace po březnu 1939, kdy Československá republika zanikla a kdy mohli najednou sami svobodně volit. Rudolf Pernický byl mezi prvními, kteří opustili území republiky, přes Polsko odešel do Francie, aby se zbraní v ruce za hranicemi bojoval za znovunavrácení svobody do Československa. Inspirací mu byli legionáři, kteří bojovali za první světové války za vznik tohoto státu a ten stát vybojovali, a on, jak byl přesvědčen se svými přáteli, tomu státu vrátí svobodu. Prošel Polskem, Francií, ve velké Británii byl jako jeden ze spolehlivých důstojníků vybrán k plnění mimořádně nebezpečného poslaní na území okupované vlasti. Prošel speciálním výcvikem, ale zároveň se ukázalo, že má mimořádné pedagogické schopnosti, že je vynikající, rozený instruktor. Muž, který nejenom je schopen vstřebat poznatky, ale zároveň je předávat dalším. Po dva roky působil u zvláštní skupiny „D“ jako instruktor pro další parašutisty. Celá řada těch mužů, kteří vstoupili do dějin, ale nedožili se svobody; umírali v protektorátu, v přestřelkách s gestapem, na popravištích, předtím poznala jeho pedagogické metody, poznala jeho jako svého velitele a vždy se k němu hlásili. On sám byl nakonec vysazen do okupované vlasti až v roce 1944 právě onoho 21. prosince, o kterém hovořil ve svém projevu pan ministr. Seskočil sem jako velitel výsadku TUNGSTEN společně s Leopoldem Musilem a opět bezprostředně po seskoku ukázal velkou vnitřní sílu. Byli vysazení daleko od míst, kde měli seskočit. Brodili se řadu dní sněhem, měli omrzliny a přesto dorazili do místa, kde na ně čekalo bezpečí a úkryt. Po letech na to vzpomínal, že to bylo něco šíleného, ale na druhou stranu byl neuvěřitelně šťastný, když prožíval vánoce čtyřiačtyřicátého roku. Sice omrzlý, nemocný, ale v akci, kdy konečně věděl, že začíná bojovat za svobodu své země, že nesedí někde v zázemí. Po válce pochopitelně jako jeden z vynikajících hrdinů, absolvoval vysokou školu válečnou a otevírala se před ním zářná kariéra. Byl to muž, který by bezpochyby díky svým schopnostem, vlastenectví, byl ve vedení čs armády. Přišel únor 1948. Následovalo zatčení, obvinění z naprosto nesmyslných věcí, odsouzení k trestu 20 let odnětí svobody. Scházelo tehdy málo, aby skončil na popravišti. Z těch dvaceti let si odseděl jedenáct a půl. Odseděl není to správné slovo – oddřel je na uranu, terorizován, šikanován, a to neskončilo ani jeho propuštěním. Další léta strávil neustále pod dozorem státní bezpečnosti. Takto úžasný člověk a neuvěřitelný vlastenec byl celý svůj život až do roku 1989 chápán jako nepřítel bývalého režimu, kterým skutečně byl, a ten režim mu to dával skutečně velice tvrdě, i jeho blízkým pocítit.
Po roce 1989 patřil Rudolf Pernický k těm, kteří zakládali Konfederaci politických vězňů, a stal se jejím prvním předsedou. Myslím, že právě političtí vězni, je tady přítomna paní Kavalírová, vědí, jak mnoho pro ně Rudolf Pernický udělal. Jak obrovsky silnou osobností byl, která v dobách, kdy celá řada lidí si neuvědomovala význam toho, o čem se tady dnes hovoří, význam vlastních dějin, nezapomínání na tradice, na ty, kteří pro nás něco udělali, kteří pro nás bojovali. Jak silná osobnost Rudolfa Pernického byla takovým majákem, ke kterému oni vzhlíželi a který zároveň byl oním ledoborcem, který prorážel cestu k něčemu, co by se jinak získávalo daleko a daleko složitěji. Dosáhl společenské rehabilitace, dosáhl povýšení do generálské hodnosti, ale myslím si, že nikdy nezpychl. Vždycky zůstal tím demokratickým důstojníkem Československé armády, velkým vlastencem a zůstal jím až do své smrti. A já jsem strašně rád, že se zde dnes scházíme, protože na takové lidi, by se nikdy nesmělo zapomínat. A děkuji městské části Suchdol, která se zasloužila o vybudování pomníku, já velice děkuji Petru Lacinovi za vynikající pomník, který se mu podařilo vytvořit. Děkuji všem, kteří se o to zasloužili. A musím říci, že jsem rád, že naše dnešní setkání je důkazem, že na takové lidi, jako byl Rudolf Pernický, nezapomínáme.
Moc vám děkuji za pozornost.

promluva Prof. Ing Jiří Drahoše, předsedy Akademie věd ČR
Vzácní hosté, dámy a pánové, je mi opravdu ctí, že se mohu jednak jako občan České Republiky, ale i jako představitel akademie věd ČR zúčastnit dnešního slavnostního odhalení pomníku jednomu z nejvýznamnějších hrdinů zahraničního odboje za druhé světové války. Pan plukovník Stehlík už tady všechno podstatné o panu generálmajorovi Pernickému řekl. Já bych snad pouze připojil, že když jsem si četl jeho životopis, připadalo mi to jako námět na několik románů. Já jsem taky rád, že tady vidím mladší generaci. Je důležité, abychom na osudy takovýchto lidí nezapomínali. Osudy lidí, kteří nasadili vlastní život při osvobozování rodné vlasti z německé okupace. Lidi, kterým se komunistický režim nedlouho poté „odměnil“ buďto rozsudkem smrti, nebo dlouholetým žalářem. Generál Pernický zůstal ve vězení více než jedenáct let, a ani potom se nedočkal plné rehabilitace. Ta nastala až po roce 1989. Takže já doufám, že tento velmi zajímavý, hezký pomník bude všem, nejenom suchdolským, bydlím tady nedaleko, takže budu také častým hostem, připomínat vynikající osobnost pana generálmajora inženýra Rudolfa Pernického.
Pane generálmajore, já se hluboce skláním před vaší památkou.

promluva Prof. Jiří Balíka, rektora České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole
Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové, je mi velkou ctí být zde s vámi. Pan generálmajor Pernický vykonal pro nás všechny neuvěřitelně moc. Byl jedním z těch, kteří pro nás vybojovali svobodu a demokracii. Chci poděkovat těm, kteří přišli s nápadem, aby tento pomník byl umístěn v těsné blízkosti naší univerzity.
Univerzitu nelze rozvíjet bez svobody ducha, bez svobody bádání. Každý den zde budou procházet kolem tohoto pomníku stovky našich studentů, stovky našich zaměstnanců. A já si přeji, aby je to oslovilo, aby si vždycky vzpomněli nejen na generála Pernického, ale i na ty nejmenované, kteří přispěli k tomu, že zde dneska můžeme být, že jsme ve svobodě. Všem vám, kteří jste tady, kteří jste se o to zasloužili, moc a moc děkuji. Děkuji také těm, kteří přispěli k tomu, že toto dílo tady mohlo být postaveno. Pane generále, děkuji Vám tam nahoru za to, co jste pro nás udělal. Moc se skláním před Vámi.

promluva  Mgr Jitky Zichové, neteře generála Pernického
Já vás všechny zdravím a musím říct, že když jsem si před třemi dny večer vzpomněla, že se se mnou před osmi lety loučil, protože mně volal z nemocnice a oznámil mi, že umírá, tak to bylo dá se říci hrozně těžké. Byl to takový pocit velice divný.
Musím vám za něj poděkovat. Kdyby věděl, že něco takového se rozhodnete udělat, tak stejně jako mě poslal poděkovat za čestné občanství, určitě bych vyřizovala i tady takovouhle věc. Protože pro něj to bylo vždycky něco velice vzácného a hrozně si cenil toho, co vlastně k tomu svému stáří získal.
Co všechno prožil, jste slyšeli. My jsem to chápali a vnímali jako rodina trošku jinak, protože pro nás to vždycky byly ještě takové ty vedlejší zásahy, a to jestli jsme schopni pochopit, proč to udělal. Jednou se moje matka ptala, a říká mu: „Víš že tím odchodem jsi ohrozil celou rodinu a všechny své blízké?“ a on jednoduše odpověděl: „S tím se počítalo.“ Na to se zkrátka nedalo říci vůbec nic. Stejným způsobem nám vysvětloval i další. Říkal: „Když jsem se z Francie potřeboval dostat do Anglie, vzpomněl jsme si a poděkoval jsem mamince, že mně dala k maturitě prsten a ten mně umožnil nastoupit na loď.“ A takovéhle drobné detaily. Protože ostatní věci, s těmi se vůbec nikdy nechtěl, s těmi těžkými, nějak svěřovat. To moc, to šlo hrozně těžce. My jsme se nikdy nedozvěděli, jak to vypadalo v těch vězeních. On třeba žertoval s tím, jak s doktorem Husákem lepil v Leopoldově pytlíky, že si popovídali a podobně, ale další …. za stranu, která k tomu vedla už neřekl. On nám nikdy neřekl, že třeba se v těchto věznicích zastával slabších vězňů a díky své vojenské zkušenosti a hlavně tomu výcviku měl tu možnost. A ti vězni, kterých se on zastával, tak ti prožili relativně v klidu, bez ubližování těch sousedů, kteří si je půjčovali a podávali, celý ten svůj pobyt.
Takže takovéhle věci a to on se zásadně bral jenom pořád za ty druhé. On se musel starat o všechny ostatní. On vyřizoval rehabilitace všem, že to tak musím říct. Jo na tu svoji, na tu čas neměl. Ta se odložila až úplně na konec, o tu se téměř jako nestaral. My jsme tak pořád přemýšleli, co ho donutilo, takovýmhle způsobem postupovat a vůbec se chovat. No a pak jsme usoudili, že oni vlastně všichni ti jeho spolubojovníci i on, když procházeli tady touto etapou, nebo několika etapami svého života, že museli mít obrovský morální kodex, který uplatnili a ještě doplněný tou přísahou, že se o tu vlast budou starat a že pomohou, vždycky. Takže pro ně neexistovalo nic jiného. Toto bylo vždycky prvořadé. Když někteří prominou, často mi to u našich současných politiků chybí. Takováhle odpovědnost vůči státu, vůči vlasti, ale bylo to.
Jak jsme tady slyšeli, že on několikrát zahájil svůj život, tak třikrát začínal. Pro nás, a my jsme věděli, že nejhorší začátek byl ten třetí. Když se vrátil nemocný, už dá se říci starší, ale doma měl jedenáctiletého syna, ale on ho neznal. To bylo to nejhorší, co musel projít, a zase i tohle zvládl. Takže já děkuji vám, já děkuji jemu. A vám jenom můžu říct – život měl rád a uměl ho taky žít. To jsme na něm cenili jako druhou velice kladnou vlastnost.
Děkuji Vám.

promluva Karla Schwarzenberga, poslance a předsedy zahraničního výboru PSP ČR
Vaše eminence, pane kardinále, pane ministře, pane starosto, vážení přítomní, bylo asi už vše řečeno, co bylo nutné říci o panu generálu Pernickém říci, ale ptám se Vás, proč stavíme vlastně pomníky? Vždyť pan generál je už na pravdě boží. Ten se jenom usmívá pomníkům a naším snažení jeho vzpomínku připomenout, když jsme za jeho života vlastně na jeho odkaz nedbali.

Tento pomník nám má připomínat velkého muže. Ale má pouze smysl, když ho chápeme taky, jakožto výzvu pro nás. Když si uvědomíme, že tato zem, toto krásné město, naše vlast, bez odhodlání ji bránit nepřežije a nemohla přežít. Oni byli, kteří ji zachránili. A když, my se pokušení nepostavíme za naši zem, ano, je pravda, že dneska už nám nehrozí žaláře gestapa, popravy, ani Jáchymov, ani žaláře státní bezpečnosti a ani jiných útvarů, dneska nás ohrožují spíše nabízené peníze, ledabylost, nedbalost, že je to všude lehčí, než u nás, to nás ohrožuje. Ale v tom okamžiku už začínáme zanedbávat naši vlastní zemi. Ale ta je nám uložena! Tak jako každému člověku je uloženo se starat o vlastní rodinu, o vlastní obec, tak nám všem je uložena tato vlast. Abychom ji bránili, abychom se jí zastali a vždy měli aspoň tu odvahu se postavit vzmáhá-li se bezpráví, vzmáhá-li se lež a opravdu naši demokracii, naši svobodu kdykoliv bránit. Když to neuděláme, tak promiňte, tak jsme ti, kteří stojíme u pomníku a chlubí se jménem generála Pernického, pouze pokrytci. Připomeňme si toto!
Děkuji mnohokrát.

zvuková nahrávka proslovu poslance Schwarzenberga (mp3)

promluva Pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky
Vážení přátelé dámy a pánové, do jisté míry nejsem zde sám, je zde spolu se mnou místopředseda ekumenické rady církví synodní senior bratr Joel Ruml. Já myslím že bylo řečeno vše, co mělo být řečeno. Protože si uvědomujeme, že pan generál Rudolf Pernický byl mužem věrným a statečným. Jak v antice, tak v křesťanství jsou tyto cennosti, tyto postoje, typické a vlastní. Ale také nám ukazují, že o ně musí člověk stále zápasit. Ale proč o ně usiloval on, a všichni jemu podobní, i to zde zaznělo. Byla to ona opravdová láska k vlasti, a láska není možná bez svobody a věrnosti. Myslím, že plně ve svém životě potvrdil slova jednoho ze svých spolumuklů Jiřího Stránského: „Můžeš-li, musíš!“ A tak bych vás poprosil, abychom chvílí ticha poděkovali Všemohoucímu za ten velký dar života, kterým byl život pana generála. Abychom také poděkovali za to, že jeho blízcí, i jeho rodina mohla přežít a jsou zde mezi námi. A můžeme, při této modlitbě, vyslovit ona slova, která nás naučil ten, který řekl: „Největší lásku má ten, kdo dává život za své přátele“ a myslím, že to je důvod proč jsme zde a proč se v poctě skláníme. A nyní v té chvíli ticha můžeme každý z nás vyslovit svou modlitbu, svůj dík.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Odpočinutí lehké dej mu Pane a žehnej jeho památce a jeho veliké lásce a věrnosti k této zemi, která je také našim domovem.
Díky pane generále.

zvuková nahrávka proslovu kardinála Duky (mp3)