V dalším pokračování představová ní nového zásadního právního předpisu upravujícího soukromoprávní postavení každého občana bych se tentokrát ráda podělila o několik dotazů a odpovědí, souvisejících s občanským zákoníkem:
Může si nezletilý samostatně vydělá vat peníze?
Nezletilý, který ukončí povinnou škol ní docházku a dovrší 15 let, může být zaměstnáván v pracovním poměru. Před šestnáctým rokem může za nezletilého ukončit pracovní po měr jeho rodič, pokud by to bylo nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého. Nově však může nezletilý již i samostatně podnikat (§ 38), a to na základě souhlasu rodičů (nebo jiného zákonného zástupce), který potvrdí soud, když si ověří, že podnikání je v zájmu nezletilého a odpovídá je ho schopnostem. Pokud soud žádosti vyhoví, bude moct nezletilý požádat o vydání podnikatelského oprávnění jako kdokoli jiný a vykonávat veškerou činnost, která se s podnikáním pojí, například pronájem kanceláří, uzavírání smluv nebo založení bankovního účtu. Ani zde nesmí být věk nezletilé ho nižší než nejnižší věk skončení po vinné školní docházky a v žádném případě nižší než 15 let
Přináší zákon něco nového pro oso by trpící některými chorobami (Alzheimerovou nebo Parkinsonovu chorobou)?
Dříve za takovéto situace, pokud do spěla choroba do pozdějšího stádia, byl nemocnému soudem ustaven opatrovník, jehož volbu nemohl nemocný již vůbec ovlivnit. Dnes nová právní úprava přináší novinku – tzv. předběžné prohlášení, na jehož základě osoba ještě se zdravou myslí může sama rozhodnout, jak mají být v budoucnosti spravovány její záležitosti, kdo má být jejím opatrovníkem. Takovéto před běžné prohlášení musí být sepsáno písemně a buď potvrzeno dvěma svědky nebo sepsáno notářem. Soud k němu dokonce přihlédne, i když nebylo se psáno správně, pokud se z něho dá dovodit vůle osoby, která jej učinila. Zákoník rovněž zavádí institut nápomoci a podpory (§ 45 a další), kdy potřebné osoby mohou uzavřít s jinou osobou smlouvu o nápomoci (schvaluje ji soud). Tento podpůrce pomáhá nemocnému třeba s orientací a řeše ním věcí na úřadech, v bance, u sou du. Podpůrce je oprávněn být s podporovaným přímo u jednání, nahlížet do dokumentů, na místě se s ním radit apod. Podpůrce není zástupcem, nesmí za podporovaného jednat, nic podepisovat (nemá-li k tomu řádnou plnou moc), ale jen mu pomáhá. Podporovaný nemá omezenou svéprávnost.
Kdo je osobou blízkou?
V dřívější právní úpravě byli za oso by blízké považováni příbuzní v řadě přímé (předci potomci), sourozenci, manželé a další osoby, jež by důvod ně pociťovali újmu jiné osobě jako új mu vlastní. Nový zákoník okruh těch to osob rozšířil (§ 22), a to tak, že jsou jimi i osoby, které spolu trvale ži jí, pokud se neprokáže opak a tzv. sešvagřené osoby (např. příbuzní druhého manžela – manžel sourozence, sourozenec manžela, tchyně, tchán)
Této osobě dává zákon řadu práv, např. možnost získávat informace při hospitalizaci osoby blízké, domáhat se práva při zneužití jména nebo obrazu osoby blízké nebo vaše právo prohlásit osobu blízkou za nezvěstnou, do časně se nastěhovat do bytu osoby blízké i bez svolení pronajímatele nebo dočasně přijmout do bytu osobu blízkou, aniž by nájemce potřeboval pronajímatelův souhlas, ale i odmítnout výpověď před úřady.
Co je obvyklé vybavení rodinné domácnosti?
V podstatě jde o soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů (§ 698) a přitom není rozhodující, zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo jen jednomu z nich. K nakládání s těmito věcmi potřebuje manžel souhlas druhého manžela, což by nebylo třeba jen u věcí zanedbatelné hodnoty. Např. prodej ledničky bez vědomí druhého manžela může tento napadnout a zpochybnit
Důležité je, že takovouto ochranu má i bydlení rodiny. Nelze proto pro dat byt nebo dům, byť byt či dům je v majetku jen jednoho manžela nabytého před vznikem manželství, ne lze vypovědět nájemní smlouvu, byť ji uzavřel jen jeden z manželů před vznikem manželství, a to v případě, že by takovýto krok ohrozil rodinu, která v domě nebo bytě bydlí a nemá zajištěno náhradní bydlení. Pokud by se tak stalo, může se druhý manžel obrátit a soud a žádat o určení neplatnosti takovéhoto jednání. Rovněž ne ní možné jen tak vystěhovat druhého manžela po rozvodu (zejména jsou li s ním v bytě či domě nezletilé děti, které mu soud svěřil do péče), a to opět bez ohledu na to, kdo z manželů je vlastníkem nemovitosti.
Krajní řešení, omezení svéprávnosti?
V případech, kdy dlouhodobá duševní porucha významně omezí schopnost člověka právně jednat, není již možné, aby byl zbaven zcela svéprávnosti, jak tomu bylo podle dřívějších předpisů. Dnes je možné pouze omezení svéprávnosti. I dnes o tom roz hoduje soud, který musí vždy člověka vidět, vyslechnout jej a posoudit, zda by k ochraně jeho práv nepostačila mírnější opatření než omezení svéprávnosti. Soud vždy v rozhodnu tí jmenuje opatrovníka, přednostně z osob blízkých. Soud musí zcela konkrétně určit, která jednání mohou člověka ohrozit, kdy není plně schopen uvážit důsledky svých jednání a rozhodnutí, např. uzavírání smluv v hod notě vyšší než 10 000 Kč apod., ale Nový občanský zákoníka mohlo by Vás zajímat nemůže jej omezit nikdy v běžných záležitostech každodenního života. Pro to jde právě jen o „omezení“ svéprávnosti. Nemůže jej omezit v cestování dopravními prostředky, běžných nákupech, poskytování drobných darů nebo odejmutím věci zvláštní obliby
Omezit svéprávnost lze nejdéle na tři roky, potom musí soud přezkoumat, zda důvody stále trvají
Co nově zavedený pojem zákazu odejmutí věci zvláštní obliby znamená?
Takovouto věcí může být pro každého člověka cokoli, k čemu má nějaký citový vztah, co je pro něj hodně důležité (rodinné fotografie, dopisy od zemřelé babičky, plyšák z dětství, mušle z dovolené, první botička vašeho miminka, stromek vysazený při narození dítěte). Prostě sentimentální věci, často bez podstatné hodno ty, ke kterým má člověk citovou vaz bu. Ty nesmí být nejen odebrány, ale jiná ustanovení občanského zákoníku u nich poskytují i právo na odškodnění, pokud by vám někdo takovou věc schválně zničil. Je možné žádat přes soud odškodnění nejen ve výši „mizivé ceny“ věci, ale především za způsobenou psychickou (nemajetkovou) újmu, jež může mnohonásobně převýšit obvyklou cenu této věci zvláštní obliby.
JUDr. Zlata Kohoutová