Suchdolské zpívání s Ludvíkem Vaculíkem
Zdejší knihovna se opět může pochlubit vzácnou návštěvou. Ve čtvrtek 4. 3. 2010 sem v podvečer zavítali manželé Marie a Ludvík Vaculíkovi. Známý prozaik a publicista si se svými posluchači zjevně rozuměl. I paní Madla se rozpovídala. Fejetony z knihy Dřevěná mysl návštěvníky potěšily jak osobitým stylem autorova přednesu, tak lahodností myšlenkovou i stylizační. Besedovalo se, čtenáři se ptali. Rádi, ač možná s lehkým ostychem. Koho by nezajímal Vaculíkův názor na tolik diskutovanou stavbu dálnice přes Suchdol, vlastnictví katedrály či snahu zavést do škol etickou výchovu. Debata se točila též kolem Vaculíkových knih.
Copak asi zrovna píše?
Přibude k pravidelným fejetonům v Lidových novinách i další próza?
Také se zpívalo. A to dokonce ve třech jazycích (česko-moravsky, rusky, lužicko-srbsky). Pět desítek zpěváků s Vaculíkovými v čele. Zapojil se i starosta Hejl, místostarostka Štěpánková, prostě všichni. K líbezné „pěsničce“ nezůstal lhostejným nikdo. A tak se z oken knihovny k nočnímu nebi linul vícehlasý čtenářský chorál…
Po inspirativním zážitku nemohu nezalistovat např. Vaculíkovým Českým snářem. Mlska. Nevěříte?
Dovolte pár citátů: Ať je každý tak dospělý, aby to vydržel. První právo člověka je žít svobodně doma, nikoli svobodně utéct. Nemyslím na to, jak působím, nýbrž prostě působím. Čím komu kdo jsme? Zvláštní, jak lidé nakonec spíš přijmou dogma, jež jim vyhovuje, než skutečně svobodné jednání. Kdyby se mi tak podařilo objevit a popsat, na čem jsou to založeny slovácké pěsničky, že mají pro všechny situace notu i slovo! Nejpodivnější je, že jak se ztrácejí ze života skutečnosti jako travička, kosa, voda, jalovec, chodník, dostávají v písničkách poetičtější, až magický význam, ty písně jsou čím dál hlubší, ale i výlučnější, takže jednou se z nich může stát chrámové písmo, lůze nečitelné…
Někdy bych rád někomu zpíval, je ve mně taková předvádivost, ale je to moc choulostivá věc, tomu se dá podvolit jenom výjimečně a mezi sobě rovnými …….
Dagmar Milotová