Ráda občas vybočím ze zajetých stereo­typů, a proto se s vámi v nadcházejícím létě místo nějaké pěkné prosluněné historky podělím o jednu zimní, mrazivou. Nutno však podotknout, že je pravdivá pro všechna roční období.

1200 metrů. Víc jak kilometr nad mořem! Strašně vysoko… Stojím na vrcholku kopce a do zad se mi opírá ostrý ledový vítr. 18 let. Tak dlouho jsem už nestála na lyžích. Srdce mi buší. Zavřu oči a zhluboka dýchám.

Mamí, dělej, jedééém,“ zabodne mi Matěj do zad hůlku a já se řítím z kopce rychlostí laviny vstříc zaručené smrti. Po deseti vteřinách otevírám oči. Týýý jo, jedu strašně rychle, říkám si ohromeně. Kolem mě prosviští lyžař. Jede fakt dobře a dvakrát rychleji než já. Dělá profesionální obloučky a jsou mu asi tak tři roky. Moje sebevědomí padá kamsi pod rolbu. V návalu soutěživosti se přikrčím (úplně stejně jako Ester Ledecká!) a beru kopec šusem. Šílenou rychlostí se přiřítím ke stanici vleku a zastavím se až nárazem o turniket. „Ať nám to tu nerozflákáte, mladá pani,“ zařve vlekař vlídně a vrazí mi pod zadek pomu. Druhé kolo. Děj se vůle Boží.

Mamííí, seš dobrá,“ křičí na mě Matěj shora kopce. „Já věděl, že se nezabiješ!“ Teď chápu, že je opravdu důležité myslet pozitivně. Zatínám pěsti kolem hůlek a chystám se podruhé sjet ten ďábelský kopec. Pro děti všechno!

Občas je fajn překročit svůj stín a oprostit se od předsudků. Uvidět svět očima těch druhých. Chopit se výzvy. Porážím strach a jedu…

Přeji vám všem krásn