Marie Skálová vystudovala etnologii s francouzštinou a psaní diplomky o nových médiích prokládá humanitárními misemi Člověka v tísni. Z té poslední se na Starý Suchdol, kde žije pětadvacet let, vrátila na konci září.

Posledních několik let tě není možné zastihnout nejen na Suchdole, ale ani v České republice. Zúčastnila jsi se několika humanitárních misí Člověka v tísni, z nichž jsi několik i vedla. Co to bylo za mise?
Nejdřív jsem byla rok v Barmě, potom čtrnáct měsíců na Haiti a teď jsem byla přes dva měsíce v Etiopii v regionu Somali. To bylo všechno s Člověkem v tísni. Předtím, ještě když jsem byla „mladá“, když mi bylo asi jednadvacet, jsem byla tři měsíce v Indii, kde jsem dělala dobrovolníka v Kerale.

Jak jsi se vůbec k misím dostala?
Vždycky mě zajímalo cestování a věděla jsem, že tahle práce existuje, že tu tahle organizace je – měla jsem v Člověku v tísni spoustu kamarádů a pamatuji si, že jsem si třeba četla o lidech, co byli někde na misi, a přišlo mi to jako úžasná práce. Takže mě to fascinovalo už dost dávno a přirozeně se to vyvinulo, můj bývalý kluk jel na misi do Barmy a já jsem jela za ním. Začínala jsem jako úplný dobrovolník, platila jsem si i letenku apod. A postupně se mi ta práce zalíbila a úplně jsem to nekazila, takže jsem pak začala dělat projektového manažera a vlastně i šéfa mise, protože v Barmě je jenom jeden člověk, je to jenom taková malá misička.
Na Haiti jsem jela jako „projekťák“ a pak jsem se stala šéfkou té mise. A v Somali jsem dělala „emergency koordinátora“, to znamená programového koordinátora té humanitární intervence, kterou jsme tam měli.

Jaká konkrétní práce se pod pojmy projektový manažer nebo koordinátor mise skrývá?
Ta práce je v podstatě manažerská, zvláště když je člověk šéfem mise, tak je to post, kdy jsi sice v terénu, ale rozhodně to neprobíhá tak, že bychom učili děti anglicky nebo si s nimi hráli. Nejsme ani doktoři, takže to není práce přímo s lidmi. Takže píšeš „proposaly“, sháníš peníze, koordinuješ to se všemi aktéry, jako jsou agentury OSN a jiné nevládní organizace, řešíš povolení pro svou misi s ministerstvy. Je možné si tu pozici představit třeba jako šéfa nějaké stavební firmy,kdytakéřešíšspoustu takovýchto záležitostí.

Takže na všech místech byla tvoje práce dost podobná?
Ne, každá ta země je úplně jiná, takže každá ta práce byla jiná, ale hlavní náplní práce je vždycky psaní zpráv a „proposalů“, zkrátka „manažování“. Pro mě je vždycky zajímavá práce s lidmi, s týmem místních, co vedu, protože je důležité je toho co nejvíc naučit. Snažíme se, aby tam bylo co nejmíň cizinců a aby naše pozice byly odůvodněné. Když to můžou dělat místní, tak jim to přenechat a dát jim tak i nějakou práci.

Můžeš říct o jednotlivých misích něco bližšího?
V Barmě jsem byla, jak jsem už říkala, na začátku jako dobrovolník a hodně jsem se to učila. Potom jsem byla „projekťák“ a ten projekt, který jsme měli, obsahoval stavbu škol, nějaké „cashforworky“ a stavbu obydlí. Byl to docela malý projekt a dělali jsme to s jednou místní „nevládkou“ a bylo skvělé, že jsem tam byla jako jediná cizinka, což mi hrozně vyhovuje. Občas jsem se do terénu dostala, ale byly tam problémy s povoleními a hodně práce jsem dělala od stolu v Rangúnu, kdy to byla dost kancelářská manažerská práce.
Na Haiti jsem ze začátku vedla projekty dětských center a provizorních škol, potom se k tomu přidaly nějaké učňáky, ale všechno to bylo zaměřené na školství a ochranu dětí. A v Somali to byla práce v uprchlickém táboře, primární pomoc, která zachraňuje životy, takže distribuce potravin, dodávky vody a kanystrů, hloubení studní apod.

Jaký je běžný postup pro člověka zvenčí, když by chtěl odjet na nějakou misi?
Funguje to jako v jakékoli jiné firmě.Na stránkách Člověka v tísni jsou nabídky práce s požadavky. Každý, koho ta práce zajímá, může poslat svůj životopis, ale samozřejmě je důležité splnit požadavky a je dobré mít nějakou podobnou zkušenost.
Občas si lidi představují, že každý, kdo chce vyjet, může a bude pak třeba někde učit děti anglicky, ale takhle Člověk v tísni nefunguje a vlastně ani žádná jiná podobná mezinárodní nezisková organizace. Ale ať se kdokoli koukne na webové stránky a zkusí to.

Co děláš doma, když se jednou za čas vrátíš?
Já vlastně doma moc nejsem. Když jsem se vrátila z Haiti, tak jsem začala hned pracovat v Praze na „head-quarters“. A teď po návratu ze Somali bych konečně chtěla dodělat školu, kterou kvůli misím už tři roky odkládám – takže bych chtěla napsat diplomku. A když jsem se vrátila z Barmy, tak jsem tady byla jenom tři týdny a hned jsem jela na Haiti, takže jsem vlastně žádné „mezi“ období neměla.

Co na mise říká rodina?
Rodina je dobrá, rodiče jsou úžasní, podporují mě. Myslím, že té práci věří a chápou, proč to dělám a co dělám, což je pro mě samozřejmě hrozně důležité.

Kromě diplomky máš ještě nějaké další plány?
Diplomku bych chtěla napsat a pak bych chtěla zase určitě jet na misi.

Na nějakou jednu konkrétní?
Já vlastně nemám žádné dlouhodobé plány, dělám vždycky to, co mě baví. Takže teď bych chtěla jet od ledna pryč, nabízejí mi misi na thajsko-barmské hranici, tak uvidíme.
Rozhovor připravila Tereza Mašková